2/150 O ruským původu Lobkoviců píše polsko-ukrajinskej historik a genealog Bartoš Paprocký z Hlohol, kterej emigroval ze Lvova na Moravu, v "Zrcadle slavného Markrabství moravského" (1593). Paprocký líčí příběh lobkovickýho předka, člena rodu Rurikovců.

3/150 Podle Paprockýho jsou Žerotínové a Lobkovicové potomci legendárního "Olega Rusa". Respektive "Kolji Rusa" nebo "Kolgy Rusa", což je totéž. Paprocký ho nazývá taky jako "Vrah Kolja". A míní se tím ruskej "Varjag Oleg".

4/150 Stejnou nebo hodně podobnou informaci jako Paprocký uvádí i Jan Amos Komenský. Ale i historici jezuitský: Bohuslav Balbín. A Tomáš Pešina z Čechorodu, pražskej kanovník v katedrále sv. Víta, biskup, jezuitskej poradce a palatinus (hofmistr) císaře Leopolda I. Habsburskýho

5/150 Nejstarším mužským předkem Lobkoviců v mužský linii byl ovšem Čech: Mikuláš Chudý z Milčovsi (a z Oujezda). Byl opravdu chudej, ale vyšvihnul se jako zdatnej ouřada u Karla IV. a u syna Václava. Nejvyšší zemský písař Království českého (1417–1419). Uměl psát.

6/150 Přesto na počest tohoto chudýho Čecha Mikuláše, svýho předka, dostanou možná jméno dva ruský carové, jeho potomci. Včetně toho cara posledního, zavražděnýho. Ale k tomu dojdeme až níže.

7/150 Syn císaře Karla, Václav Lucemburský, udělil Mikuláši Chudýmu za jeho služby vísku Lobkovice a hrad Hasištejn (Hassenstein). Další potomci si pak říkali "z Lobkovic" a "Hasištejnský".

8/150 Mikuláš, kterej se motal jako písař kolem stříbrnejch dolů v Kutný Hoře, koketoval se svým univerzitním spolužákem Husem, pomoh' mu dokonce sepsat protiněmeckej "Dekret kutnohorský"... Pak se ale zákeřně přidal k Ryšavý lišce, uherskýmu králi. Což vyneslo další majetky.

9/150 Podstatná pro nás je záležitost následná. Mikulášovo stejnojmennej syn si vzal manželku Žofii z rodu českejch Žerotínů. Touto ženou její česká větev rodu vymřela, a tak Lobkovicové po Žerotínech zdědili do svýho erbu orlici.

10/150 Na Moravě se pak objeví další, poměrně známá a vlivná žerotínská větev, ale jejich vzájemnej vztah je nejasnej. Navzdory všemožnejm starejm rodokmenům, do kterých se dá nahlídnout.

11/150 Ruskej kníže Kolja (Kolg, možná Oleg) byl podle Paprockýho byl na Rusi zavražděnej, ale jednomu z nejmenovanejch synů (asi Olegovi) se podařilo uprchnout na Moravu. Tam se posléze usadil a z jeho potomstva měli později vzejít Žerotínové. A později i Lobkovicové.

12/150 Paprocký píše: "Počátek Erbu a Rodu tohoto jistá znamenij /též y Annales Polské a Russké / po Stwořenij Swěta 4370. Létha / A podle počtu Křestianského po Narozenij Spasytele našeho 861. pokládajij."

13/150 "Cžti sobě Knijhu / kterauž sepsal Cromer* Biskup Warmienský / o přijsti Knijžat Ruských do Krajin Weychodnijch / tam Předky Erbu a Rodu jmenuje Ruryka / Seniawa a Trubora : mezy jejijchžto Potomky když se rozmnožili"

14/150 * Martin Cromer / Marcin Kromer (1512–1589) byl kanovník v Krakově a v Prusku. Byl osobním tajemníkem polskýho krále Zikmunda I. Starýho, diplomatem a biskupem ve Varmii.

15/150 "Weliká nenáswist wznikla / obzwláště pak mezy potomky Rurykowými." "Letha Páně 971 Jaropelt Syn Swatoslawa Knijžete ukrutný Tyrran / umijnil Kolju* wlastnijho Bratra swého y s Synem jeho zamordowati:" * jméno "Kolja" se dá číst i jako "Kolga".

16/150 Čeština mívala stejnou hlásku pro "g" a "j": psalo se "g". Kolja je v ruštině Nikolaj. Mikuláš. Tím Koljou (Kolgou) u Paprockýho má ale bejt nejspíš legendární "Olg", "Oleg Veščij", "Oleg Věštec". "Olij Rus", "Oleg Rus".

17/150 Oleg se v historickejch pramenech komolil různě. Olg, Ole, Ofeig, Olaif, Olaf, Olij, Kolja, Kolg, Kolga, Helg, Helgi, Hælg, Heilig ("Svatý")... Anebo Volga. Někdy taky Volha, Volja, nebo Volcha. Volga Svjatoslavič.

18/150 Podobně výslovnost hlásky "g" ve skandinávskej jazykách se taky blíží našemu "j". Göteborg se vyslovuje "jeteborg". Gävle jako "jevle". Göran jeko "jeran", Gösta jako "jesta". "Sverige" se vyslovuje "Sverje" a zní to jako slovanská "Severije".

19/150 Stejně jako Oleg je komolenej např. i Igor (Jori, Ijor, Ihor...). V západním Rusku se navíc měnilo "g" i na "h". Paprocký: "Cžemužkdyž Kolja porozuměl / a ne tak sám sebe / yako Syna swého zdrawij šanujic / opatrowal se před Jaropeltem yak neylépe mohl.

20/150 "Až Syna swého teyně do Krajin těchto na Službu k Knjžatům Cžeským (dawše mu zlata y Střijbra welikau hojnost) wyprawil. Jaropelt zwěděwšy o tom/ že Syn Koljů již z Knijžetstwij wyslán jest/ nenadále ztekl Bratra swého / a dostawše jey sám swau wlastnj Rukau zamordowal."

21/150 Bratr pak jeho třetij / jménem Wlodimir Knijže Novohradské*/ wzawše o tom zlém skutku spráwu/ chtijce se wymstiti Smrti Bratra swého Koljy / Jaropeltowi tauž mzdau zas biwše jey / zaplatil / a Knijžetswij ta mezy Dwanácte Synůw swých rozdělil. * Novohradské = Novgorodské

22/150 Dozwěděwše se o takowém ukrutném Tyrranstwij Syn Koljů / kterýž již Krajiny tyto sobě oblijbil / nedbajijce o nepokojnau Wlast swau / Tytul Knijžecý opustiwšy spolu s jinými na Rytijřském přestal.

23/150 Ten když s kým koliw nětco swau přirozenau Russkau Ržečij mluwil / za obyčej to přijslowij mijwal: Jdi do Wraha / anebo oddej se Wrahu / (Wrah se na Cžesko wykládá / Cžert ) z přijčiny té nazwán byl Wrahem.

24/150 A když potom k Létům swým přišel/ způsobiwše sobě Statek / ob přijmij swého / nazwal jej Wrahowém / z kteréhožoto potomcy jeho až podnes / Wrahowskými se píšij. Ale před Lethy jmenovowali se Wrahy. Což se nijžejij z starodawnijch pamětí dostatečně pokáže.

25/150 V církevně-slovanský cyrilici se psalo jmého Wrah jako "Varѧg". Ve starý východní slovanštině "Bарѧгъ". Hláska Ѧ ("malej jus") se vyslovovala nosem (jako -en-). Zjednodušeně: četlo by se to řekněme "varęng". Postupně se začala měnit na 'Я' (-ja-) "Bарягъ" (Varjag).

26/150 Dá se to vykládat etymologií germánskou 'wǣrgang' byl "válečnej gang", "lupičskej gang", "nepřátelskej gang", "Varjagi" (Varjagové) byli válečníci, gansteři, lupiči, "nepřátelé", který přišli na Rus ze západu.

27/150 Byla to směs skandinávskejch Normanů ("Rossů"), Anglů, Vandalů, Sasů, Góthů, Keltů (Galů)... Často sloužili jako nájemní žoldnéři v byzantský armádě. Možná i chazarský.

28/150 Existujou ale i výklady jiný. Ruština má slovo "vor" ve velice podobným významu ("zloděj"). Paprocký soudí, že 'varang' byl prostě "vrah" ("vrag").

29/150 Dodejme, "vrah" v ruštině (ale i v bulharštině) nemusí bejt jen "zabiják" (nebo "čert", jak uvádí Paprocký), ale dneska znamená to slovo spíš "nepřítel". Význam ďábel" má slovo "vrah" spíš v maloruštině, na ruský okrajině. A na Balkáně, v srbštině.

30/150 Slovo "varjag" se dá odvodit z estonštiny a finštiny: tam je *varas "lupič, zloděj". Germánština mívala *varg – "vlk", "lupič".

31/150 Paprocký pokračuje: Tehož Wraha Potomcy / tak tolikéž i on sám žádné wětčij památky z Wlasti swé neměli / toliko Lwa Cžerného na Cžerweném Stijtu / kteréhožto předkowé jijch / Knijžata Russká / za znamenij užijwali"