Nad ránem se Praha probouzela do šera, které ještě neprořízlo denní světlo. V Karlíně, poblíž Invalidovny, postávaly lampy pouličního osvětlení, jako strnulí svědci noci. Jejich světla pohasínala jen zvolna – elektrický proud, který dostal příkaz vypnout se, teprve líně stékal

Adam vstával časně, jako obvykle. V zatuchlém bytě poblíž Invalidovny vládlo přítmí a chlad raního šera. Pružinový budík na nočním stolku zacinkal – jediný zvuk v tichu. Elektronický alarm by tu práci nezvládl, ale tenhle poctivý starý strojek šel na vteřinu přesně. Adam

Uběhlo několik poklidných dní a Adam by možná na ten zvláštní neklid uvnitř zapomněl – kdyby nepřišly drobné odchylky. První zaznamenal jednoho rána doma. Stiskl vypínač lampy jako obvykle a očekával známé čekání, než se žárovka rozsvítí. Jenže toho dne se slabé světlo objevilo

Adam se propadal do stínů. Každý den, každá směna, každý výboj pochybnosti, který v něm doutnal, nabíral tvar. Už to nebyly náhody. Začal si vést záznamy. Doma, v zatuchlém bytě poblíž Invalidovny, sedával večer ke stolu, jehož dřevěná deska byla na dotek studená a trochu lepkavá

Stalo se to odpoledne, v době, kdy se vše mělo líně sunout po kolejích předem daného rytmu. Dispečink dýchal svou obvyklou stagnací — tlumené hučení relé, pomalé pulzy světla na panelu, v pozadí kávovar s prázdnou nádobou. Pach ozónu a prachu. Adam seděl u svého pultu, ruce

Když dorazil ke karlínské rozvodně, pršelo. Ne prudce – jen to pomalé, nevysvětlitelně studené mrholení, které pronikne i pod kabát. Dveře objektu byly pootevřené, lehce se houpaly ve větru, jako by zvaly dovnitř. Adam je opatrně zatlačil a vstoupil. Uvnitř to nebyla ta

Ještě téže noci seděl Adam znovu u dispečerského pultu. Tentokrát nesledoval pomalé křivky ze zvyku, ale s horečnatým soustředěním. Věděl, co hledat – drobné stopy cizího proudu. A opravdu, teď to viděl zřetelně. V signálech sítě se proplétalo cosi navíc, tenké nitky energie,

Adam stěží poznával svět kolem sebe. To, co dřív považoval za pevně dané zákony fyziky, se najednou jevilo nejisté. Když kráčel noční Prahou, připadal si jako cizinec ve vlastním městě. Tlumená světla lamp a pomalý rytmus ulic byly stejné jako vždy, a přece jiné. Jako kulisy, za

Pak najednou – ticho. Znepokojivé jevy ustaly stejně rychle, jako začaly. Síť se vrátila do své pomalé rovnováhy, jako by se nic nestalo. Žádná přepětí, žádné předčasné záblesky světel. Jen opět líný, spořádaný tep elektřiny. Oficiální místa oznámila, že drobné výpadky byly

Noc. Adam ležel na posteli a zíral do stropu svého potemnělého pokoje. Město venku bylo tiché, ponořené do obvyklé pomalosti. Možná to všechno opravdu zmizí, říkal si. Možná čas zahojí tu trhlinu a svět bude pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Všechny stopy zmizely – až na ty